Té klid ha tícho! Pjekně se to dřímá
tim nebožtíkom našim jistě tary.
Dje břízy hu vrát, chvojky, jesan starý
je hlídá, ajt je z jera nebo zima.
Na kříži něhde smazaný huž meno,
jen v srdcích snad je eště paměť živá,
však strnad tu i čermák, zdrozda zpívá
ha kjetů šudýš plno rozhozeno.
Tu na kameně vytesanyj kalich,
ha tám zas srce, vězda, holubice,
ha nihdo v sjetě nepoví tě více,
co husnoulo tu žalů neskonalých.
Sem Haltrav náš ha Čerchov kouká z dáli,
ha sluníčko haž mílo tary hříje,
jak nechtílo by vodsaď, se sem smije,
ha slyšíš v kjetech bzučít pjilný včaly.
Ha za zdí běží cesta na Kodovo,
ha sem i tám dou lidi do šírání;
té, dyž se sejdou, rozprávek ha ptání,
ha humrdlí tak slyší každý slovo:
„Té letos tráva, vete, po kolena,
jen dyby dal tak Pámbů pěkný časy!“
– To dyby! Krávu přikoupím si asi! –
Ha humrdlí tak vedí: to sou sena!
„De bouřka, včaly hrnouly se k česnu.“
– Ha zyjtra síct si huminoul náš táta. –
Tak humrdlí zas vedí: žeň je zlatá
ha potý vo všom zdává se jim ve snu.