Na roli svojí táhneš brázdy denně.
Ta pro všecky! – díš pukajícím retem
sám k sobě v znoji – tato našim dětem
a tato mně a tato mojí ženě!
Pak na mezi si sedneš, podjeseně
mír kolem sladký, nad vonícím květem
mžik prosníš, ptáků potěšíš se letem,
neb zadíváš se v oblak zamyšleně.
A zase vstaneš, zase znova k práci,
nechť na čele pot, nechť se síla ztrácí
a krev a míza, nechť to drásá nervy.
Pluh skřípá, kvílí jako duše tvoje –
A za tebou jdou vran a kavek roje
a z brázd tvých klidně vytahují červy.