Jak v zahradě, když přes ni přehnala se bouř divoká, je nyní v duši mojí. Před chvíli ještě v bázni, nepokoji vše zmítalo se, a teď klid je zase.
Klid, zase klid, leč na zemi, hle, leží stržené sněti, pokácené kmeny, a jedné růže keř tu rozlomený, dnes ráno ještě nádherné a svěží.
Ó, Bože můj, jak rvalo mne to, hnětlo, jak mučily ty domluvy a zmatky! Já k hrobu klesla, volala kyn matky, pod křížem úpíc, hledala v tmách světlo!
A nyní po všem – dozněla bouř krutá, je ticho v duši, ale ticho teskné. Na listí déšť se, slza v oku leskne, leč poslední to už – jsem rozhodnuta.
Můj Slavoji, můj učiteli drahý, ó, nevyčítej, že mi klesla síla, ó, nelkej pro pád vznešeného díla a marný že tvůj hlas byl a tvé snahy!
Sen, veliký sen hřál mne v duši sladce: sad růží celý vypěstovat Vlasti, dcer pravých, a jí na srdce je klásti, ó, co v tom bolu, ideálu vzdát se!
Teď zahrádku jen malou míti budu, v ní poupátek pár zbylých po stolistce, již rozvanul dech smrti k hrobní zídce, a jeden strom, jenž něm tam stojí v trudu.
A strom ten sílit, aby znovu vůkol se jeho květů vzácných lila vůně, a poupátka ta hřát, jichž srdce stůně po matce mrtvé... to můj bude úkol.
Jdu k němu pevně – vím, ten krok je nutný – přes vlastní srdce kráčím, Samoslave, ó, neupírej na mne vyčítavé své oči, pohled bolestný a smutný!
Čtla znovu jsem dnes – naposled – tvé listy, a mnohá horká slza skrápla na ně, můj neukrotný orle od Kriváně, a cítila tvé lásky plápol čistý.
Tvá něha srdce ovívá mi dosud, dál perutí svých unášíš mne letem – ó, nech mne jít, kde víc mne třeba – k dětem, ty vzleť – já půjdu naplnit svůj osud.
Ó, vzleť a povznes nad smutek se všaký, nad štíty hor svá rozpni silná křídla, střez lidu svému věčná Tatry sídla, bij v nebe, rozplaš tuče tam a mraky!
Svým výkřikem zbuď ty, kdož rádi zasní, svobody zákon vyryj ve skal desku a urvi lidu slunce plam, jas blesků a v jejich ohni spal i bolest vlastní!
A jsi-li zraněn příliš v lásky pýše, v svých horách zalkej, až to zachví lidem – jen neotřásej už mým těžkým klidem, nech k oběti mne pevně jít a tiše...
Cookies on Poetry Cove