BLOUZNĚNÍ

Že zítra mám jít na policii? Že ruský řád mi poslán? Ha, ha, ha! Ta léčka se sic vábně zavíjí, leč nepadnu v ni. Ne, ne! Neblahá

by byla chyba to! Zas jako dřív by začli: Proč jste, z čeho jste tu živ? Zde pro učenost vaši mez je úzká, jít do Berlína moh’ jste, Vratislavi,

a přec jste tu, co drží vás tu, baví? Nedostáváte tajně ruble z Ruska? Bibliothékar, pravda, jste, věd znalý, než stížnosti se těžké na vás valí,

prý knihy jste... A co mne mučit budou jak na skřipci... ó, jemný mám já čich! sem jiní zatím vpadnou, v síň mou chudou, a budou pátrat, v kupách spisů, knih,

jak psi, když ztratí stopu zvěře štvané a hledají ji... Ustaňte již, pane, nic nenajdete... jenom zpřeházíte mi rukopisy... ano, zde mé dílo:

„Starožitnosti“. Co se znelíbilo v něm Vídni? Kde mám dopisy své skryté? Nic nemám, nic! A táhněte již k ďasu, mám mnoho ještě práce, málo času.

Co chcete víc? – Vám, milý Pogodine, to svěřím šeptem: všecko spálil jsem, i vaše listy, neníť spásy jiné, vše hořelo tak mocným plamenem,

neb láska k vlasti plála v tom i k vědě, a já jsem plakal... Pogodine drahý, vždyť sotva zřím vás, zrak můj vůčihledě mi slábne, hlava holí – těmi vrahy,

ó, Pogodine, budu jistě zhuben. Že zima klesá, máj se leskne? Duben že vane vzduchem, rdí se už květ broskví a s ním se vrací v srdce nová naděj?

Jste hodný, že jste přijel ke mně z Moskvy, leč uprchněte, uprchněte raděj, než najdou vás zde u mne. Do daleka jen pryč, jen pryč... než padnou rány hromné.

Vždyť vyhnanství mne, víte, žalář čeká. Ha, slyšíte? Kdos klepá... To jdou pro mne! Kam utéci? Kde skrýt se?... Pogodine! – ach, probůh, kam jen zmizel mi to v šeře?

A kdo to zticha otevírá dveře? Čí tvář že mi tak usměvavě kyne? Ach – to jsi ty, ty Mefistofle?*) Blíž jen pojď, jen pojď a popas oči již

si na mé bídě... Pro učené spory jsi udával mne, co já trpěl chorý a pracoval. Zde viz a jásej nyní: můj syn byl vyhnán, v dálný dal se svět,

však plížili se za ním, v číši jed mu namíchali – umírá kdes... V síni tu vedle leží nemocná má choť. Jen, Mefistofle, přikroč blíž a pojď

a směj se... Hleď jen, otřískaných snětí jsem zlomený strom – kam se kácí, kam? Již brousí topor, on však padne sám a nebude ti více překážeti,

tvou stínit slávu... Mlčíš? Jak jsi malý! Máš strach, i teď, že na tebe se svalí kmen vyvrácený? – Možná je to též! Utíkej rychle, Mefistofle, běž

a řekni jim, už aby neváhali, ty nejistoty jsou tak příliš děsné! Již odkrádáš se? Postůj! Slůvko jen: ty pravdy, které Bůh vryl v tento kmen,

jsi neshladil, a strom i s nimi klesne. A, Mefistofle... – Zmizel jak zlý sen.