Vás nešťastnými zovou. Vypravují,
že bolesť hrozná shasla světlo žití
pod vaším čelem, že tam jako v sluji
hvězd záře bludná jeden klam jen svítí.
Ty Kroesem býti chtěl jsi, žebrák bídný,
teď papírky tu sbíráš podle stěny
tak den co den a měsíce a týdny,
a díš: Zde milion, vem, nemá pro mě ceny!
Ty ztratila jsi dítě, chudá matko,
to jediný květ na holém byl trsu,
ó ne, ty máš je, zas je líbáš sladko,
svůj polštář tisknouc k uvadlému prsu.
A ty, ó, dívko s rozpuštěným vlasem,
když zahradou jdeš, po kaštanů listě
kde slunce hrá a ptačím zní to hlasem,
díš s úsměvem: Přijď, čekám tedy jistě!
I ty, jenž písní nebo duhou štětce
jsi urvati chtěl vavřín pro svou hlavu,
se usmíváš, a vím, že z dáli přece
teď slyšíš zníti křik a potlesk davů.
Vás nešťastnými zovou. A vy máte
vše, po čem ve snách prahli jste a muce,
my druzí – šťastni! – zříme hvězdy zlaté
a malomocně vzpínáme k nim ruce!