Hned čte, hned sáhne v klavír, oprouc hlavu,
pak zavře jej a oknem ven se dívá...
Je neděle a slyšet šumot davů,
je slunný den, a pták si někde zpívá.
A čím jí víc ten šumot v pokoj padá,
a čím se víc v něj řine záře skvělá,
tím větší stesk na prsa lehá mladá,
tím cítí víc, jak je tak osamělá.
Níž záclonu pak spouští, slzu v oku,
a v myšlení se ztrácí, steskem němá.
Tak dnes! Jak dál? Jak za řad dlouhých roků?
Ach, ona ví, že žádné věno nemá.
A chtiva žít a býti milována
a milovat, v své velké čisté touze
jen uvadá jak bez rosy květ z rána,
a v noc i den se dumou trýzní pouze.
Neb co je cit, co čistých ňader vlny,
zář panenství a čár, jimiž dýše žena,
květ mládí, sny a hovor duchaplný,
ach, co to vše – když není, není věna!
A hlava horká do dlaní se tlačí,
a tichý pláč jí celé nitro zrývá;
a vozy hrčí, děti na pavlači
se honí s křikem, a pták někde zpívá...