Do rána čekala. Noc dlouhá nedala
jí ani spánku mžik, jen čistým Bůh jej střeží,
jak rána do duše jí hrozně padala
ta každá hodina, když uhodila s věží.
A divé myšlenky se hlavou honily,
hned život! a hned smrť! to křičelo v ní plesem,
suchého nábytku praskání přes chvíli
se tichem ozvalo, až schoulila se děsem.
Když ale svítalo, tu s děckem vyšla ven.
Kol prázdno v ulicích. Jak dutě kroky zněly!
Jen zástup hýřilců ji potkal, zveselen,
v něm jeden drsný hlas hned vtip měl pro ni smělý!
Ten hlas jí známý byl. Ten hrozný drsný smích,
ten hnal ji dál a dál a štval ji do daleka...
Teď chlad ji ovanul, a v ranních parách svých
se halíc, v ústrety jí zašuměla řeka...