Tu jednou spatřila, jak ve dubový stůl,
že v obci starostou byl, otec zavřel daně,
peníze kladl tam... a s pohledem, v němž půl
je vášně a půl stesk, své oko vrhla na ně.
Jak zvíře divoké, když bije v klece mříž,
jí touha otřásla své dítě vidět zase,
jí oči vzplanuly ne září, ohněm spíš,
jak planou šíleným v zimničném, suchém jase.
Pak ráno druhý den všem řekla: „Odjedu!“
své věci skládala, jak vítr když hne stvolem,
se ruce třásly jí, a bázeň v pohledu,
se rychle loučila – svět celý šel s ní kolem.
Jen otci podivný se zdál ten náhlý chvat.
„Dnes zůstaň!“ – „Nemohu, již nevím si zde rady...
...on ani nepíše... a umřela bych snad,
jak se mi zastesklo tak náhle u vás tady.“