„Nic otec nechce dát!“ – „Pro Boha živého,
a co se s dítětem a co se se mnou stane?“
„Sám nemá prý a dost prý máte od něho.“
Byl marný její pláč a prosby její plané.
A potom cítila, jak co den čekají,
kdy zase odjede, a nevlídně k ní patří,
již na smrť myslila a na skon potají
a padla v mrákoty, když zaslechla hlas bratří:
„Co tady ještě chce! Kdo živit bude ji?
Přec věno dostala a s věnem svého muže,
a jestli čeká víc – to marnou nadějí,
nám také nekvetou tu v lenošení růže.“
A druhý bratr řek’: „Nu, krásná matka to,
na výlet odjede si domů od dítěte,
to nechť si hlídá Bůh, když v nebe nevzato –
nu ovšem, po lesích to také samo kvete!“