Leč za dnem kráčel den a ona zůstala.
V svém koutku celý den se tajila a šila,
tak klidná na pohled a v duši zoufalá,
jen večer chodila na místa svoje milá.
Od slídných pohledů ji v samotu hnal stud,
pod skálu k potoku, jenž jak by nes’ jí zprávy,
a v les, kde obličej svůj horký, který chud,
v nesmírné bolesti do vlhké kladla trávy.
Tu na vše myslila: na mladé svoje dni,
na lásku ztracenou, na bídu, která pálí,
na smutnou budoucnosť, urážky poslední,
a nejvíc myslila na dítě svoje v dáli.
Jen o ně chvěla se, jak o své zrnko klas,
a touhou zmírala za dlouhé bez snů noci
a s bázní čekala, jak dále bude as,
až matka po slibu, proč přišla, řekne otci.