A tak se vrátila. Strhaný v tváři rys,
tak bledá, uchřadlá, že doma se jí lekli,
ji sotva poznali. Jen hafan jako kdys
ji vítal štěkotem a skákal jako vzteklý.
Svou sílu sebrala, jen chvění ve hlase,
že stůně, pravila, a že jde po své touze,
však potom v samotě bez síly vrhla se
v své matky náručí a plakala v něm dlouze.
Květ z půdy vyrvaný, kde měl své kořeny,
tak vábně pučící a plný živé síly,
bez záře uvadlý a větrem zlomený
tak bez vší naděje se níž a níže chýlí.
Však otec na muže i na dítě se ptal,
i odvrátila se, by ušla jeho hledu,
a cítíc, že je host, a cítíc hrozný žal,
hned šeptla bratrovi: „Jen na pár dní sem jedu!“