Když domů přijela, muž jako ubohý
se tvářil v starostech a zřel k ní s chtivým okem.
Svou kořisť – zločin – hřích mu vrhla pod nohy
a k svému dítěti se obrátila skokem.
To k sobě zdvihnula, to zulíbala v ret,
to pevně vinula a tiskla v náruč svoji,
že nikdo, ani on, ba ani celý svět
je nerozloučí víc a nikdy nerozdvojí.
Muž vlídně hleděl k ní a sladkým hlasem svým
a s milým úsměvem se ptal, zda více nemá,
a jak tam venku je, a že sám chtěl už k nim.
Ni slova neřekla, jak zpět by přišla němá.
Pak přitočil se k ní a políbit ji chtěl,
však s hrozným pohledem jej odstrčila zpátky,
on drsně zasmál se, jak pily zvuk by zněl,
a z domu odešel bez výčitky a hádky.