Však i ten uhasl a nevrátil se zpět.
Co dítě povila, vždy bylo hůř a hůře,
už její obličej nes’ trpkých slzí sled,
a on se zlostně smál neb seděl, čelo v chmuře.
Již pozdě na večer a v noci docela
nad spícím dítětem neb nad svou bděla prací,
a tajíc v prsou dech se bázní zachvěla,
když náhle slyšela, že jeho krok se vrací.
Že masku odhodil, již pohleděla dost
mu v duši hluboko, a viděla v ní s hnusem
dav chtíčů svářit se, jak psům když hodíš kosť,
bez lásky prázdnotu, jen se sobectví kusem.
Tak napřed tušila, co čeká na ni dál,
kol cesty viděla jen bodláčí a hloží
a pozdě do noci, co děcka dech kol vál,
se často modlila a dlouho na svém loži.