Pak v město odjeli, kde v úřad chodil on,
kde ona najíti si měla domov druhý;
vlak pádil ku předu, však zpětný všeho shon
jí srdce s sebou bral tam zpátky v rodné luhy.
Muž lásky plný byl i pohledu si všim’,
a ruce hladil jí a na rty tiskl silné,
svůj odpor zlomila a soucit měla s ním,
je jeho!... Tedy žít! a snad i k němu přilne!
A třeba jináče jí kreslil dříve sen
čas krásných líbánků, kdy touhou ještě práhla,
tak plný vroucnosti a tepla – jarní den –
v nic nedoufajíc už, klid našla zponenáhla.
Jen mlčky nořila se celá v práci svou
a nesla oddaně teď úkol věrné ženy,
jak po západu strom, když obklopen je tmou,
i s luny paprskem je chladným spokojený.