„Ten tisíc tedy hned a druhý teprve
vám Vácslav vyplatí, až po mně zdědí statek!“
A ona vyplakat zrak mohla do krve,
již byla nevěstou, a chystán v domě sňatek.
Den ke dni blednula, neb zrak se bránil snům,
pod ní se třásl krok a pálilo ji čelo,
a tupě hleděla v ten celý ruch a šum
a sotva věděla, co kolem ní se dělo.
Ni slova neřekla, když o ní mluvili,
když čeleď říkala, že v městě bude paní.
To o ní nemluví. Ji na dno mohyly
za krátko uloží a hlínu hodí na ni.
Však osud nechtěl tak. A tiše, oddaně,
nechť v duši cítila, že život dává v sázku,
od záře oltáře šla muže po straně,
jak tělo bez duše, přes mrtvou svoji lásku.