Zas po letech dech jihu cítím, jak v město staré pohádky zas v náručí se vaše řítím, ó Benátky!
A piju vzduch jak vonné víno, co líce nořím v teplý van, jak pil jej kdysi Aretino i Tizian.
Jsem jako ptáče od severu, když v hnízdo své se navrací, jež přistavělo k zvonic šeru a k paláci.
Tu den jak sen mi prchá svěží a jako chvíle mizí mi, nechť bijí v zvon na staré věži dva olbřími.
Zrak usmívá se, těká, stoupá a modrem nebes plápolá, co duše v snů se moři houpá jak gondola.
A v srdce cit mi bije hravý jak vlny v schodišť ovrubu, co myšlenek kol mojí hlavy jak holubů.
Ó, dítě moje, zvedni líce a nehleď smutně v příští dny, náš život pestré mosaice buď podobný!
Nechť osud zryje čelo vráskou, přec jako starý obraz ten kol vyplněn buď celý láskou a vyzlacen!
Chcem prchnout z víru zla a zrady, jenž tolik tebe uleká, a slyšet moře hřmít jak tady jen z daleka.
O, slyš je šumět s větru dechem, jenž z růžových pil kalichů, a usni s ptačí písně echem tak potichu.
Ten slavík, jenž tká sladké věty, skryt v přitmělý keř myrtový, co nedořekly moje rety, ti dopoví.
V sny lehké, smavé skolébána, nech lunu hrát si na čele, co uzříš v snách, ať Tiziana jsou andělé!
U okna ssaji zahrad vůně a zřím, jak vlny tančíce, s lamp hrají světly na laguně a měsíce.
V tom cos kol s tenkým bzukem letí, a hrot již cítím bolný tak, ha, komár! a již druhý, třetí, a celý mrak.
Zvuk protivný! To jdou se pásti tu na mně, v snách jak sedím tich, a mně je, tklivý pozdrav z vlasti jak cítil bych.
Ó, přátelé mí na severu, vy v husích nožek znamínku, dík za ten pozdrav milý věru i vzpomínku!
Leč já jsem vesel dnes jak dože, jenž zasnoubil se s mořem svým, a síň svou, nežli půjdu v lože, si vykouřím.
A posléz – komu sny se sběhly až od hvězd zlatých klenutí, rád komáří už snese jehly a štípnutí.
Je rozkoš skočit do vln sněhu, když moře pěna stříbrná, a v snách zřít, jak hřměl podle břehu oř Byrona.
Zřít na vln spor a hru a válku a v hebkém písku docela mít sen, žes viděl mizet v dálku loď Othela.
A když pak soumrak modrý kvačí a piazetta ve stínu, naslouchat hudbě z Pagliacci, jíst zmrzlinu.
Ó, co tu očí střely metá, ký osmahlých žen čar a vděk! zde přisnil bych v Ráj Tintoretta pár hlaviček.
A měsíc svítí, jak když sněží – co hodin chvat, co spaní mi? Nechť bijí v zvon na staré věži dva olbřími!
Zas po letech dech jihu cítím, jak v město staré pohádky zas v náručí se vaše řítím, ó, Benátky!
Cookies on Poetry Cove