Že’s vraždila? A otce? Ne, ó ne!
Tvé oči sice jako temná sluj,
jak noc, jež dýku skrýt můž pod plášť svůj,
jak hloub, i černý hřích kde utone,
leč kouzelně je sladká tvoje pleť,
na šíj se řine zlatých vlasů spleť,
a ústa malá, jemně vykrojená
jsou jako poupě, které tiše sténá
po slunce polibcích. Co vane z nich
můž být jen šepot lásky, a ne hřích,
ne kruté slovo: Smrt! Jen tichý zpěv
ty ronit mohly rty, ne říci: Krev!
Tak líbezný tvůj celý dívčí zjev,
že zdá se stvořen k tomu jen, by prolét’
den slunný jako motýl. Co by bolet
od tebe mohlo? S úsměvem jak šla jsi
a lehce, květ jsi nezašlápla asi
a nedovedla zničit mušky let.
Oh, škoda, že tvých rukou nevidět:
jsou jistě jemné, dlouhé, jeden svit,
jak mohly by stvol růže nachýlit
si blíž jen, ne však zlomit. Vrásky není
na čílku tvém, spí nevinny tam klid,
a pod ním jako obláčky když bílé
po nebi táhnou, andělské je snění.
Že’s vraždila? Ty, která zde v tom díle
jsi smavé dítě? Obraz tvůj to snad,
než v duši záblesk myšlenky ti pad’
na mstu a vraždu? Či snad může bolest
a trýzeň jako ryjící červ prolézt
tak nitrem v taji, že co skví se v kráse
tvář andělská, vše uvnitř rozpadá se
do nenávisti, do zla trouchniviny?
Či nejsi to snad ty? Je kdos to jiný?