Snad pravdu měla jste, když do ohně jste vmetla
zde u mne jeho list. On přál si toho vskutku.
Svět neměl na tom pást své oči; nechtěl světla,
když srdce pukalo mu v bolesti a smutku.
Sám ovšem v díle svém pak poodhalil clonu,
za kterou hrálo se to lásky jeho drama,
však v kráse metafor a v rýmů sladkých stonu
jak vše se zahalí a ztlumí – víte sama.
Zde však jen křičela bolestí pravda nahá
a v licoměrnou tvář tu střikla slina jeho
do chlouby, v životě co věrnosti, co blaha,
checht zazněl příšerný zklamání zoufalého.
Náš přítel společný on byl a jeden z mála,
při jejichž zrození na nebi hvězdy vzplanou;
ten smutný list psal vám, jež štěstí jste mu přála,
a já jej přečetl s lítostí nevylhanou.
Ba pravdu měla jste: to strav jen oheň v peci!
Děs z hráče zjevu jde, když potácí se z herny.
Leč, když jste odešla, já pochybnost měl přeci
a sáh jsem pro dopis... Ký popel z něho černý!