Z všech, kteří slouží před oltářem Krásy,
jsem nejmíň šťasten, losem nadán zlým:
Cos buduji, cos tvořím, kuju, sním,
leč pro koho, ach, pro koho jen asi?
Jak pták, jenž mizí, list, s nímž vítr hrá si,
jak dech, jenž zniká – kam, och, což já vím? –
vše tratí se, co srdcem projde mým,
zda v cíl či v prázdno, clony kryjou řasy.
Ach, malíř, sochař! Šťastnější jsou oba!
Zří v chrámech, síních, v tesech kamene
své dílo, které pochopila doba.
A jakou těchou snílku samotáři
mít kolem sebe sny své vtělené,
jichž úsměv tvůrci v mroucí líce září!