Když zem se zbudí v jarních paprscích,
nejvíce bílých květů z ní se zvedá:
sněženky, rožce, anemona bledá
to na mysli má země ještě sníh.
Pak převládá žluť. Kam jen zrak se zdvih,
pryskyřník lesklý, pampelišky shledá.
Co zlatých terčů do všednosti šeda!
A obraz slunce celý v každém z nich.
A potom vše se ztápí v rudém moři:
to kvetou růže, slezy, žhavé máky,
neb v srdci země lásky vášeň hoří.
A posléze, když podzim mlhy shání,
se s tichou modří setkají jen zraky
v čekankách, hořcích – země vzpomínání.