Vrah, lupič, rváč a hrubý jako zvíře,
smrt čekal svoji, beznadějí tupý,
již omrzelo počítat jej lupy,
zrak zavřel, usnul ve vězení díře.
V tom hluk jej zbudil, dál a dál se šíře:
„Jej ukřižuj!“ jak divé řvaly tlupy,
„Pusť Barabbáše!“ řičí to a úpí.
I pustili jej – nebylo to k víře.
Šel, před Ježíše zrakem oči sklopil,
vzal nevěstku si, serval se a opil,
leč probudiv se, divě ven se řítil.
Na kříži hrubém pněl již Spravedlivý,
kol kněží, vojsko, davy lidu civí.
I zaplakal – že umřel za něj, cítil.