Bálové šaty.

Co platno, kol že všecko dřímá, a mdlobou, světlem slábne zrak, že v jizbě chudobné tak zima a v jejím srdci právě tak,

když chtějí – ó, klatý ten úkol a chvaty! – mít zítra ty bílé, bálové šaty. Od rána k noci, z noci ke dnu

pro radosť jiných neznat klid a sama nemít krůpěj jednu své srdce zpráhlé ovlažit! Zrak vidí sál zlatý,

je hudbou sluch jatý... tím vinny ty bílé, bálové šaty. A nepomyslí zítra v letu si tance dívka, plná stuh,

až bude chválit toilettu jí pochlebníků hladkých kruh, k ní půvabem vzňatý, co slz padlo na ty

tak lehké a bílé, bálové šaty!