Měsíc svítí. Dlouhou řízou jakby noc kol tiše vlála. Ve měsíce sněžné běli vyšehradská strmí skála.
Na ní rovy, hrobky, kříže, které měsíc postříbřuje. Ticho. Časem větřík v trávě zateskní jen, zažaluje.
Zateskní si, zažaluje po těch, co tu dřímou v zemi po dnech práce s nesplněným žití snem a s nadějemi.
Ale slyš, to není vítr, který tudy letí v bolu, spíš jak když to rozmlouvají pod zemí ti mrtví spolu:
„Spíš, Františku, spíš už, dřímáš?“ – Nespím ještě, Boleslave, nad námi je noc, a v noci nechce se mi spáti tmavé.
Vzpomínám si, jak jsem často hleděl do ní ze své cely, klášter spal, a spalo město, a já sám tak stával bdělý.
Zdálo se mi: Konec bojů, vítězství je dokonáno, teď jen mír a pokoj dýchá, od božího rána v ráno.
Sen to byl jen. Polnic vřeskem u boj dále venku zní to, ale nejvíc věřte, bratří, nejvíc mi těch dětí líto.
Děti, které vyrůstají bez té hudby mluvy rodné, když tak někdy děti slyším, ještě mě to v hrobě bodne. –
„„A mně zase nejvíc líto““ – z leva znělo hlubinami – „„že tam venku v boji věčném jsou tak sami, sami, sami.
Když jsem zvony poslouchával, staré zvony na Wawełu, svatovítský zvon jsem slyšel, a sen krásný slét’ mi k čelu.
Že tak v lásce, že tak v míru, že tak v boji zlém i muce Čech a Polák – bratr s bratrem vždycky půjdou ruku v ruce.
Také to jen snění bylo, šalba zvonů čarozvuká, a mně nad tím sněním marným ještě v hrobě srdce puká.““
– Třeba sami, – dutým hlasem znělo nyní z pravé strany – jen když v boji, plamen v oku, bez mdloby a bez pohany.
Někdy srdce zapláče si i po bratrech zasteskne si, ale nejvíc, bratří, v Čechách mne vždy mrtvé ticho děsí.
A když ticho výš a nevím, zda to den či v noční době, hrozným děsem, děsnou hrůzou sevře se mi srdce v hrobě.
Snad to tím, že léta, léta díval jsem se oknem vezdy v práci, ve snu, večer, ráno tam k těm pláním kolem Hvězdy. –
Dvanáct bije. „Spěme, spěme!“ – Zvony slyším až sem ke dnu – „„V dvanáct““ – vzdychl ještě třetí – „„v dvanáct boj a konec v jednu!““
Cookies on Poetry Cove