U svatého Víta duchu mocí
mrtví z hrobek vstali o půlnoci;
zvonky zvoní, v chrámě světla plají,
do lavic si mrtví usedají.
Ten si kleká, ten se v dumy hrouží;
biskup Vojtěch sám mši svatou slouží,
svatý Václav s věrným Podivínem
konvičky mu drží s mešním vínem.
Spytihněv svou zbožně kloní hlavu,
Bořivoj se chýlí k Břetislavu,
Přemyslové dva tu hrdě stojí,
meče jakby připravené k boji.
K Jiříkovi Ladislav se vine,
Václav plaše sedá v místo stinné,
prostřed žen svých Karel vážně klečí,
záři stíhá Rudolf z povzdálečí.
Za nimi dav, rytíři a páni,
těžké meče, zlaté krumplování,
biskupové, preláti a mniši
spínají své ruce v noční tiši...
Na podhradí tiše dříme Praha,
v doupatech se hanba válí nahá,
v sálech zdobných všecko víří v reji,
v krčmách pustě opilci se smějí.
Číše zvoní, píseň zvučí slizká –
nevidí tam nikdo, jak se blýská,
jak sem od hor děsná bouře kvačí,
k zemi spár jak vztahuje se dračí?
Bludný chodec vyšed v půlnoc tesknou,
zřel, jak okna v dómu tam se lesknou –
teď, jak by zpěv slyšel – trnul němý –:
„Žízň a mír v naší zemi...“