V dav na bílém koni svém mladý Frič vjel,
ten pod ním jen tančil, se vzpínal a chvěl,
jak stín když jej na blízku plaší.
„Ej, letnice, veselé letnice,
ven z domů, kde proudí dav nejvíce,
již nic se nebojte, braši!
Ven, hlásati volnost a svobodu,
jež letí od národa k národu,
kde třeba, v třeskotu zbraní;
ať jásotem všechen ji pozdraví lid,
ej, svobodu,volnost si nedáme vzít
a třeba-li, umřeme za ni!“
„Toť opravdu“ – usmál se vesele druh,
jenž po boku jel mu – „jak v apoštol kruh,
jenž bázní hyne a zmírá,
když boží se snesl mohutný hlas:
,Již otevřte, v davy vyjděte vráz,
a velká síliž vás víra!‘
Vše s mojí se shoduje představou,
jen jazyky scházejí nad hlavou,
by se nám ohnivě vtiskly!“
Vtom od Letné blesk a dunění děl.
A se smíchem, který až do stáří měl,
vzkřik‘ Frič: „Zde máš je, už blýskly!“