Pln záře, jeden ples a smích, plál ve tmy pražský hrad; dvé pěvců přišlo německých před králem zazpívat,
a dnes je vítal Václav král a českých pánů řad. V svých rukou loutny, před králem se uklonili teď,
a dech se tají, úží všem, a v nachu paní pleť, jak struny vzdychly, jemný van jak v květnou dých by sněť.
A cizí pěvci zpívají o kráse cizích niv, o touze, jež jde potají a mnohý koná div;
tak pět o růžích, slavících kdo slyšel jaktěživ? Již zmlkli; strun jen tichý van se dále síní nes,
tu jásot slyšet se všech stran a hlahol, křik a ples, což na tom, cizí že to řeč, jež v písni zněla dnes.
A z křesla povstal Václav sám a s číší zvedl páž: „Ten pohár pro vděk, pěvci, vám, hle, piji na dno až,
na vaše zdraví, vaši čest a sladký jazyk váš. Je nade všecky jeho vděk, ať značí ples či žal,
já sám jsem v kouzlu myšlenek v něm vlastní píseň stkal!“ A loutnu vzal a německou král píseň zazpíval.
Tu nový hlahol, číší třesk a jásání a šum, že vzplanul také pocty lesk těm švarným cizincům,
jen hlouček českých pánů stál, své čelo plné dum. A k jitru skorem táhlo již, než ztichl starý hrad,
než překocena slední číš, než král se v lože klad; jak usínal, zněl v uších mu hlas písní posavad.
Leč sotva zdřím, již vyděšen se ze sna vytrh v ráz: To zvonů starých nový den již vítal hlučný hlas,
král naslouchal a bled a bled a jako list se třás. To nebyl všední zvonů zvuk, těch kovových úst zpěv,
ten hlas jich dnes jak plný muk a jak by chvěl jím hněv, jak by v něm znělo: „Prorado, tys vlastní zapřel krev!“
Jak mrtvých knížat smutek žil by dojímavý v něm, jak tisíců by hlas se slil a kovovým jich rtem
by lkal a bouřil: „Prorado, zhrd’s lidu jazykem!“ A chvěl se, vzkřikl: „Stavte zvon!“ pln hrůzy Václav král.
A ztichl zvon, leč strašný ston zněl v sluchu krále dál... Ó, jaký div, že od těch dob se zvonů tolik bál!?
Cookies on Poetry Cove