Zabušila duše v bránu, v bránu jasnou, zas a znova. „Kdo jsi, duše, která tlučeš?“ – „Já jsem duše Nerudova.“
„Jsi-li duše Nerudova, od nebeské brány vari, podávaly špatné zprávy o tobě nám všecky fary.
Nejen fary, také řády, kapitoly, konsistoře, do pekla jdi, vzdorná duše, kde je pláč a ston a hoře!“
Nelekla se duše smělá. „To je mýlka,“ suše řekla, „tam chci, tam.“ A pohvizdujíc, do černé šla brány pekla...
Zněly kůry, zněly harfy, zněly hymny v rajské kráse – náhle, jak když všecko z důli smíchem, plesem otřásá se.
„Jdi tam, Petře, podívej se, co se to tam děje dole!“ – „Pane, to jsou zatracenci kol té nové duše v kole.
A ta duše jim tam zpívá, vtipem srší, smích si tropí, celé peklo usmívá se, po mukách již není stopy.
Ale divno: při tom plesu, v který celé peklo splývá, jediná ta duše vtipná, budíc smích – se neusmívá.
Jak když něco víc než muky pekla tíží tuto duši, jakby raděj šla a sama zaplakala někde v hluši.“ –
Zamyslil se sám Bůh Otec, divné zprávy z pekla slyše, ale mnohá duše rajská zavzdychla si při tom tiše.
A když večer Petr sčítal, jsou-li všecky duše doma, ulekl se, uleknutím sotva mohl pohnout rtoma.
„Pane Bože, divné věci – síly ďábla rostou vzteklé, duše tři! ach, scházejí mi –“ – „A kde jsou, – rci!“ – „Inu, v pekle.
Nebes krásy nestačí jim, hudba již je nudí v ráji, tam tu novou duši českou s odsouzenci poslouchají.“
Neřekl ni slova Pánbůh, jenom schmuřil božské líce. Druhý den tři jiné prchly, a pak denně víc a více.
„Nemůže to dál tak jíti,“ řekl Petr hlasem z kovu. – „Přiveďte mi,“ zahřměl Pánbůh, „sem tu duši Nerudovu!“
Duše přišla. – „Co ty, duše,“ řek’ Bůh Otec s trůnu přísně, „lákáš z ráje mého svaté, v pekla mukách zpíváš písně?“
„Pane Bože,“ duše řekla, „činím to, co celé žití, křídla moje vždycky rostla v plamenech a vlnobití.
Když můj národ kráčel peklem muk a hoře, směle šla jsem po boku mu, písně pěla, sílila jej zpěvným hlasem.
A ty pravé písně, Bože, rostou všude jako chrpy, tam, kde mnoho pravé lásky, a tam, kde se mnoho trpí.“
Pousmál se sám Bůh Otec a s ním svatí. Soud byl krátký: – – „Zůstaň tady, dobrá duše, nevracej se v peklo zpátky!
Vejde v ráj, kdo k člověku se jedinému měkce sklání, s národem kdo celým trpí, hoden věčných radování.“
„Díky, Bože,“ řekla duše, „nemohu však vejít v nebe, abych směla v peklo zpátky, o tu milost žádám tebe.
Dokavad můj národ trpí, nechci býti tam, kde svatí, dokavad můj národ pláče, nemohu se radovati.“
Cookies on Poetry Cove