Na zámku dnes pělo vše a pilo:
dítě se tam drobné narodilo.
Dědic jména, haluz stará zkvetla,
zámek tonul ve záplavě světla
Ale vše když upadlo už v spaní,
zjevila se náhle Bílá paní,
Nezjevila matce se ni otci,
k děcku přišla za měsíční noci.
Pohlédla v tvář drobounkého spáče,
vypuknula do tichého pláče:
„Robátko mé, květe krve mojí,
prabába tvá nad tvým lůžkem stojí.
Nemá snu a nemá klidu v hrobě,
vítat musí v život každé robě,
až ten přijde, který v lásce silné
k svému lidu celým srdcem přilne,
postaví se v čelo jeho voje,
buď, ó buď jím, drahé dítě moje!“
Políbila, požehnala děcko,
zmizela. A v zámku spalo všecko.
To už dávno. V mlhách děcka osud.
Bílá paní zjevuje se posud...