Doba je lásky, květiny vládnou,
všude tak plno je jich,
a on si domů nepřines’ žádnou,
vracel se v dumách a tich.
Chtěl jenom jednu, dlaň již měl u ní,
ale hned stáhl ji zpět,
ač potom v noci mřel po té vůni,
tiskl k ní horoucí ret.
Myslil si: Nemám tepla ni světla,
sotva mžik v podjarních dnech,
květina by mi plála a kvetla,
sladký svůj šířila dech.
Bojím se, aby v životě mladém
zmaru jí nestihl plen,
nesvadla v stínu, samotou, chladem
za krátký, jediný den.
Člověk co trpí, málo kdo zví to,
včera tak právě jak teď.
Zašeptal: Květino, je mi tě líto –
kveť si jen dále, ó, kveť!