Komorné své při česání,
zahalena v roucha sněžná,
„Co nového?“ z nenadání
optala se paní kněžna.
„Co nového? Věru málo,
co as jasnou paní baví.
Sedlák Jíra – už se zdálo,
že je líp – se nepozdraví.
Synu bránil vzít si chudou,
neoblomný v hrdé pýše.“
Paní kněžna, trpíc nudou,
zívnula si při tom tiše.
„Správcová se neustále
s důchodňovou ještě hádá,
toiletou že by v bále
zastínit ji chtěla ráda.
Správce slíbil, látku s květy
vtkanými že koupí na ni.“
Odhrnuvši krásné rety,
usmála se mladá paní.
„Učitelův syn se vrátil,
krásný musel bývat kdysi,
divný osud snad ho schvátil,
cáry s něho jenom visí.
Pravý tulák s tváří bědnou,
shaslým okem, chorým tělem –
je to pravda, že byl jednou
v zámku tady učitelem?“
– „Pozor, pícháš!“ vzkřikla hbitě
kněžna, klopíc tmavé oko.
„Píchnula jsem?“ – ach, mé dítě,
píchnula’s tak přehluboko!