Ač znaven už chůzí, šel stále vpřed
a necítil břemene tíži,
vždyť roznesl šťastně knih dvacet pět
do vísek a statků a chýží.
A tmělo se, tmělo, a večer už byl,
a sníh padal hustě a tiše,
on šeptal si: „Každý – co může – dle sil –
ten káže, ten učí, ten píše!
Ta prokletá zima, a kraj je tak tich,
však my jej přec zbudíme ze sna!
Jak dlouho mám domů!... Hle, pár našich knih,
a v kolika chatách dnes vesna!
Už nejde to, trvá ta cesta mi dnes,
už dávno mám okna zřít fary!“
A sníh šlehal kolem, on do něho kles’
a zved’ se zas chorý a starý.
„Ach, jistě čtou všude – je český to hlas,
co hrdin se nových jím vzruší!...“
V tom hluboko v závěje zapadl zas ...
A s úsměvem vypustil duši ...