Dobrý nápad! Společnosť
zatleskala rukami:
Chceme slévat! Budoucnosť
ať nám kouzla oznámí.
A už syčí, rozplývá
kov se v žáru tavený,
v peci, jež tak ohnivá,
nové trysknou plameny.
K světlu! Na stín! Co je? – Kříž! –
Srdce! – hlava – stromek – vích!
Růže? Ne, toť hnízdo spíš!
Nový jásot, nový smích.
Emo, Emo, pojď už přec,
slévej, staň se ti, co staň!...
Před zářící klekla pec,
chvěla se jí, chvěla dlaň.
Cítila, že v chvíli té
hledí na ni očí pár,
a v nich, jak jsou zakryté,
zoufanlivý blýská žár.
Oči ty ji hledají
a ty oči probodnou
na zoufalství pokraji
hruď jí lásky nehodnou.
Ukaž, ukaž! – Věneček!
Vskutku, vskutku! – jeden hlas.
Kdo by to byl, Emo, řek’,
za rok že jím sepneš vlas!
Pod sněhovým závojem
svěží vínek myrtový,
bílé vonné růže v něm,
kdo ho sejme? Kdo to ví?
Zasmála se, zrak jí blýsk’,
dítě se tak smát jen můž’;
kdos tam na sklo čelo tisk’,
hledě v tmavé noci hluš.
A vy, co tak sám a sám,
pojďte, pojďte slévat též,
nesmíte los tajit nám,
ať to pravda nebo lež!
Usmál se tak divně – dost
věděl, co chtěl vědět víc?
Zřel, jak ruku tisk’ jí host,
a jak plála její líc.
Sléval. Věnec poznova!
Však se ráno doví to,
že bylo proň z olova
jiného cos ulito...