Je čas, kdy vlákno pavučí se chystá
na sněti keřů, na stromy a stvoly
a stébla trav a sžatých širých polí
a jako nitka bílá vzduchem lítá.
Kdy vřesoviště kvetou růžovitá
a člověk skoro zapomněl, co bolí,
co chtěl, kam spěl, co zmařil ve svévoli
a duše jeho čím kdys byla zpita.
Čas, kdy se člověk zachumlává v snění
a odpouští, co zranilo ho v taji,
kdy na rtech zkvítá úsměv usmíření.
Den za dnem slunný. Není bouře žádné.
Mír, ticho všude. Jabka v sadech zrají
a v pavučinách plný hrozen sládne.