Až nebudu tu, dcerko,
a spáti budu tich,
jen otevř – aspoň někdy –
si jednu z mojich knih.
Tu, již jsem v snách, či onu,
již krví svou jsem psal,
já budu navždy ztichlý
z ní mluvit k tobě dál.
A s tebou rozprávěti,
jak strom když šelestí,
tě učit v slunci hřát se
i snášet bolesti.
A snad že, až ti všeptám
své hoře někdejší,
tvůj smutek rozplyne se,
tvá bolest zkonejší.
Snad že se zdát ti bude
tou nocí dumavou,
že skláním v požehnání
se zas ti nad hlavou.
Však nic-li nevezmeš si
z mých citů, snů a rad,
jen aspoň to tam vyčti,
jak jsem tě míval rád.