Až budem staří, duše moje, oba,
a naše láska až se zase změní
jen v přátelství dvou duší v tichém snění,
co bude nám pak všecka naše dnešní zloba?
Vše, co teď žijem’ v hořkosti a bolu,
už do pohádky staré bude splývat,
a my, jak někdy vzpomenem’ si spolu,
se budeme jen tiše pousmívat.
Ty v bílém čepci, nepřestanouc plésti,
já ne již básník, jenom čtenář snivý,
jenž v lenošce své bude zimomřivý
se dívat, v kamnech kterak vzplálo klestí.
A v knihách dnešních čítat budem asi,
jež nebude už z mladých nikdo chápat,
a vzdychat spolu: „Ach, ty krásné časy!“
co venku rudý vadnout bude západ...