Měl dílnu šerou. Často ve své práci
se rozhléd’ kolem, jak se v stínu ztrácí
zde dívčí portrét a tam obraz kraje
s kvetoucím stromem, na němž slunce hraje.
Vše pravilo tu: Umění zde trůní!
Tu draperie visely, tam vůní
se prozradila vása, květy v klínu,
a kartony a skizzy stály v stínu.
Zde tvořil, sníval jako pták v své kleci.
Však mnohdy mrzut, hodil svými štětci,
a nechav práce, schmuřil mužné líce
a vzdych’: „Jen světla, jenom světla více.“
Pak atelier hledal světlý, vlídný
a nepracoval dni a celé týdny,
již přátel úškleb slyšel hněvem sinný,
však v podstavci dál nechal pavučiny...
Dnes v téže dílně sedí s jasnou tváří,
s nového plátna nový obraz září,
tak plný slunce, vzduchu, plný květu,
azuru nebes, úsměvu a vzletu.
A druh-li přijde časem na výzvědy
a ptá se: „Přec tu dosti světla tedy,
kdo dnes sem vrhá světlo, slunce točí?“ –
dí s úsměvem: „Mé ženy mladé oči.“