Dělník Chvála sen měl jednou v noci,
anděla že do vsi letět vidí,
v oku měl cos od nadzemské moci
a zas byl tak jako někdo z lidí.
Z domku k domku jde ten anděl bílý,
kde je hoře, smutek, mráz a bída,
nad lůžkem se u nemocných chýlí,
jejich dech a jejich hnutí hlídá.
Nese dary – čeho komu třeba:
tomu teplo, tomu zase léky,
tomu pokoj, tomu sousto chleba,
růži tomu, kdo spí na vše věky...
Ženu si pán přivez na to krátce,
krásnou, mladou, bůhví odkud z dáli,
před továrnou, prosti pro dnes práce,
k uvítání dělníci jim stáli.
Hrčí vůz... Sta čapek vzhůru létlo,
hrdla vzkřikla, oživnuly tváře.
Sličná jako jarního dne světlo,
usmála se paní na kočáře.
Bledá, štíhlá kloní se a točí,
v oku zář a dobrotu a vesnu.
Chvála vytřel rukou slzu z očí
říkal – že ji dobře viděl ve snu.