Byl hlučný rozhovor, a náhle něm
z nás každý zmlknul jako v jeden mžik;
ni dech, ni povzdech v ticho nepronik,
jak ve snách každý seděl s tichým rtem.
O čárném kraji snad se zdálo těm,
a před oněmi mrtvých táhnul šik –
až probudil nás náhle dívčí rtík:
„My zmlkli! Anděl lít to pokojem!“
Ba letěl anděl vzpomínky to ryzí,
a jak se vznášel kolem, duše naše
se zachytily bílé jeho řízy.
A létly s ním, kam, mysliti se bály,
leč probuzeni, zřeli kol jsme plaše
a cítili, že vracíme se z dáli.