V Tvém díle rád mám vůni české hrudy
a starých srdcí rozpadlých už vznět;
ba, byl to kdysi u nás jiný svět,
tak plný jara, jak teď plný nudy.
Pro něco bít se, rvát a krvácet,
pro něco snášet ústrky a trudy
a milovat, co miloval už děd,
ten český vzduch, ten kraj, ten národ chudý.
Tak nedávno to a tak dávno přece!
Dnes přes to vše jdem’ dál jak vlny v řece,
však v srdcích spleen, a duše zmírá v mdlobě.
Ty, mistře, zdráv buď, zdar buď Tvému dílu,
a lid Tvůj křepkost, ztracenou svou sílu,
své celé mládí zase najde v Tobě!