Jak, Otava, jež v daleký
kraj luhy, lesy chvátá,
že nenosí jak před věky
již ve svém proudu zlata?
Vždyť ty, kam jenom vztáhneš páž
a v písek sáhneš maní,
dál plno zlata nabíráš
do svojich obou dlaní.
A rozhazuješ s písněmi
jak marnotratník pravý
své zlato lehce po zemi
po vsech i městech v davy.
Po dolinách i po horách
po celé svoje žití,
a v srdcích, kam tvůj padne prach,
se leskne to a třpytí.
Ó, za to zlata bohatství,
jež rozdal’s do svých šedin,
měj plesný jásot českých vsí
a měst a chat a dědin.
Měj dívek růže, dětí smích,
stisk přátel, písně díků
a věčnou pamět ve srdcích,
ó, zlata rýžovníku!