Když sníh už počal v jeho vlase tkvěti,
tu řek’ si básník: „Co dál zpívat mohu?
Vše dal jsem lidem, celou duše vlohu,
snad líp už jenom s ptáky rozprávěti!
Ti často lidí lepší jsou, jak děti
se smíří s málem. Pějí v trávě, hlohu
svůj celý život – jako já, dík Bohu,
a jako na mne kámen na ně letí!
Mně skřivan bratrem, lít’ jsem v jas i chmuru,
pěl s drozdem, kloval s datlem v shnilou kůru,
nuž, ještě jednou, ptáci, s vámi vzhůru!“
Svět zapomíná oběť, lásku, práci,
co dnes jím třese, zítra slávu ztrácí...
Nad prachem pěvce zpívat budou ptáci!