Dnes ráno luh již krylo šedé jíní,
jak první stín by stáří na skráň leh’,
je cítit chlad, list žlutý padá nyní,
a zní to tak jak sotva slyšný vzdech.
Přes hlavu mou dav ptáků velký letí,
to z prázdných hnizd a tichých koutů svých,
já v mysli mám, jak s rozekvetlých snětí
jich jásot zněl a jejich zvonků smích.
A dál, vždy dál se kamsi nesou ptáci,
přes dlouhou pláň a pestrých lesů výš,
hle, jejich dav již za obzor se ztrácí,
a poslední mým zrakům zniká již...
Tu smutek těch jsem cítil, kteří zbyli,
když přišel chlad a nežli kdos jim kýv’,
jich touhu jít, kde čeká nás klid milý,
jich velký stesk po těch, kdo šli už dřív...