ADAGIO.

A nyní, jak se ve vše vsnívám zpátky, jak ve vzpomínek tichých vlnách tonu, mně zdá se, lásky ten náš román krátký že byl jen v dálce mroucím hlasem zvonů.

Neb jako hudba, která v parku starém hned tichem jásá a hned šepce, stená, přes houšť se nesouc, kde to voní jarem, z dvou oken zámku, jež jsou ozářena.

To adagio. Duše dvě se spijí tou čaruplnou písní do závrati a v oné dlouhé, snivé melodii se objímají a se u hvězd tratí.

Park dřímá. Listí ani nezavzdychá, jen bez zvuku jak v taktu snět se kývá, a s modrou nocí, plnou snů a ticha, a s květů dechem adagio splývá.

Teď zmlklo, v dáli doznívajíc dlouze – ó, ne, já dosud slyším znít je v tmavu a ke svým prsoum zase tisknu v touze tvou v sladké mdlobě klesající hlavu.

Zas vidím, zas tvůj jemný profil čistý, tvé oko, které modrým ohněm plane, zas otevírám dlouhé vřelé listy, nervosní malou rukou tvojí psané.

V své jizbě sedíš, která teplem dýše, a nad svou prací ukláníš se denní, co nad tvým čelem jako na květ tiše se snáší s výše moje políbení.

A jdeme spolu podvečerním šerem, ty, důvěrně se v rámě moje věsíc, jdeš drobným krůčkem. Víš, tam nad klášterem, kde vycházel vždy zamlžený měsíc.

Jdem’ v záři jeho, třpytným sněhu jasem, při dálných zvonů hlaholícím zvuku, ty vyprávíš cos měkkým svojím hlasem, já hřeji ve své chladnoucí tvou ruku.

A jdeme spolu sežloutlou již travou, již kryje plno spadalého listí, a v tichý hovor pod tvou nožkou hravou to listí žluté šeptá nám a svistí.

Pak v záři jarní sedíme kdes v sadě, kde voní bez a kde tak měkký v tváře ti padá stín. Tvou malou ruku hladě, jak viděl svět bych v modré plynout páře.

Ty píseň drozdů vnímáš jásající, přes čílko necháš plát si slunce zlato, v tvém oku čtu, co ptát se chceš a říci, a polibkem ti odpovídám na to.

V tom mraky nebe potáhnuly náhle, kde před chvílí se slunce smálo ještě, již zahřmění se ozvalo kdes táhlé, v cest písek padly těžké kapky deště.

Co úkryt nám, ač dobře jsme jej znali! Jak děti déšť ten proletíme radši, a slunečník tvůj, jako hračka malý, jak stuleni jsme, oběma nám stačí.

A letíme, a v slunečník to klove, a ty se směješ rozpustile tomu, co ve vlasech máš kapky démantové jak zlaté slzy hnědá kůra stromů...

Ó, noci dlouhé, ve kterých jsem šílel po ztrátě tvojí, dlouhé, prázdné noci! S měsícem bděl jsem, s vichrem zimním kvílel a v podušky skráň bořil bez pomoci.

Tvé jméno lkal a klel jsem jedním dechem, když slyšel jsem je, v zrak mi vešly slze, kdes spát jsem přál si, hlinou kryt a mechem, svět z páry modré znik’ mi v šedé mlze.

A vše to přešlo. Na peruti bílé to vzala s sebou, odlétajíc, doba; necítím bolesť, hlavu ke snu chýle, i trpkosť hořká zmizela, i zloba.

Teď vzpomínám si tebe v tichém snění, co splývají a mizí tvoje tahy, jak na mrtvého, jehož dávno není, jak na mrtvého, který byl nám drahý.

Jen vůně jemná jak by v duši zbyla mi z oněch chvil, jež navždy odekvetly; já ptám se teď, zda opravdu jsi žila, či zda mou duší sen jen táh’ to světlý.

Tvůj hlas, tvůj smích, zvuk tichý tvého kroku, a šelest listí, po němž šli jsme kdysi, hlas dálných zvonů, hřmících ve vysoku, zpěv ptáků z hnízda, na stromě jež visí;

pád deštných kapek, echo políbení, tvůj tichý dech, jenž s mojím dechem splývá, vše, jak když v tónech taje, v tón se mění a v snivou hudbu dalekou se slívá.

To adagio, jež se měkce vlní a třese parku zadumanou hluší a sladkým teplem nevýslovným plní a zatopuje celou moji duši...

Zavírám oči... Zřím tě v svěží kráse, jdeš k mému loži, usmíváš se jemně, však úsměv tvůj mě mate, tichý, zdá se mi úsměvem již nebýt z této země.

Tvé líce bledé, celou zřím tě jinou, jak měsíc by se linul přes tvé rysy, a já se chvím, tak jako nad hlubinou když v bázni lásky zachyt’ jsem tě kdysi.

Ty mlčíš, mlčíš. Vím, jsi mrtva jistě, a hrobu smír to proudí přes tvé líce, tys mládí mé, jež odvál vítr, svistě, jsi duše dnů, jež nevrátí se více.

Jen vůní byla’s, která prchá z květů, když křídlo lehké k nim se stočí, jen poesií, již jsem zachyt’ v letu, jež hlas tvůj vzala a tvé modré oči.

Ó, zůstaň, zůstaň! Ještě jenom chvíli se vznášej u mne, hlaď mi čelo hebce, má hlava, hleď, se v měkký klín tvůj chýlí, a ret můj tiše: Odpuštění! šepce...

Má matka volá, zdali spím, se táže, a já se oko otevříti bojím, by nezmizela’s. Nemám síly, paže by zachytla tě, stiskla k prsoum mojim.

Ty mizíš! S Bohem!... Ne, to není matka, co sedí zde u mého lože zticha. To žena cizí. Její tvář je hladká a jako sníh. Květ vadnoucí z ní dýchá.

Svou rukou chladnou na čelo mi sahá, a jak by vánek táh’ mi na skráň žhoucí, cos nového mi plní prsa blahá, vždy tišej’, tišej’ srdce slyším tlouci.

Mám křídla, křídla, mizí všecka tíha, a již se vznáším vzhůru jako ve snu, vždy výš a výš a výše mě to zdvihá, já nebojím se už, že zpátky klesnu.

Tam dole země – vidím lesy ještě, a nade mnou hvězd miliony svítí jak ony kapky podjarního deště, jež zachytly se ve tvých vlasů síti.

Šum táhlý hvozdů, hukot řek a moře, hlas dálných zvonů vane ke mně z hloubi, jak hudba, v které taje ples i hoře, jak adagio, jež se s tichem snoubí...

A všecko mizí – – – – – – – – – – –