Čím čistější, tím tmavší bývá zdroj,
a oči tvé jak studánka jsou tmavá;
mě touha po nich schvátila tak žhavá,
já musel k nim, nechť osud velel: Stoj!
Myšlének chmurných kolem čela roj
a znaven, mdlý, až klesala mi hlava,
jsem vlekl se k nim, zraněn do krvava:
Ó, možno-li, ty studánko, mě zhoj!
A stačily dvě kapky z očí tvých,
dvě slzy, jež jsi nad mým žitím lila,
bych, poutník mdlý, se zhojen z prachu zdvih’;
by s duše mojí smyt byl kal a hřích,
by na zcelených divem perutích
má duše k hvězdám znovu zakroužila.