Den zářný byl, však slunce bez žáru
ve skvoucím lesku lehlo na zemi,
to bylo jako lásky vzpomínky,
ne láska sama s mládí vášněmi.
A byl to podzim, podzim pozdních růží.
Ten lesk byl úsměv, tichý, bolestný,
jejž chorý zvábí svoje na líce,
a někoho chce ještě oklamat
a v úsměvu tom trpí nejvíce.
A byl to podzim, podzim pozdních růží.
Táh’ vítr chladný stromu korunou,
a listím táhlo tiché šeptání,
jak slabý povzdech, slova poslední,
když ke rtům bledým se kdos uklání.
A byl to podzim, podzim pozdních růží.
A pavučiny vzduchem letěly,
jak čísi dlaň by v síť je křížila,
a blýskala se v dáli okna dvě,
jak v očích by to slza svítila.
A byl to podzim, podzim pozdních růží.