Dne památného výročí... Dne, kdy se vzepřel národ chabý a vzkřik: Jsem volný! Nejsme rabi! a rozbil říši tyranovu.
Ó, jasně staví na oči se obraz v živé barvě znovu, jak proletěla jiskra všemi, jak lid se valí ulicemi,
jak jásá ten a slzí druhý a třetí mluví k davům prudce, že Rakouska již nejsme sluhy, a druhu druh jak tiskne ruce,
vše plesá a se objímá; jak hudba zní, jak planou zraky, jak vojsko trhá kleté znaky, jež na čapce i límci má;
jak starcům zdá se o ráji, a mládež zpívá, křičí, horlí, jak praporů sta vlaje, orli jak se zdí ve prach padají...
Ó, veliký, ó, slavný dni! Zda pravda vše? Zda smutně ze sna zas neprocitnem? Zvěsti plesná: Jsme svobodni! Jsme svobodni!
Ó, veliký, ó, slavný dni! Kdo zažil tě, zda po vše žití své může kdy ten šum a ruch a jásot, který plnil vzduch,
a radosti té zapomníti? Jak světlou vzácnou vidinu si skrýváme tě v hlubinu svých duší, jako ze studánky
z ní živé pijem v stesku čas, kdy malodušně v dlaně zas nám na chvíli se tisknou spánky. Zda blahem tenkrát netočily
se hlavy nám až k závrati? Nač stýskat? Mařit svárem síly a hanit jen a reptati? Ten plaň nám jenom velký cíl,
jenž tenkráte nám zazářil, kdy druh se k druhu v lásce vinul a nechal barev, hesel, stran a národ léčit z těžkých ran
a zvedat k moci, sen nám kynul – a bude dobře, bude líp! Ten obnovme si slavný slib, s nímž tenkráte se tiskly dlaně:
Vše pro lid, národ, pro náš stát, vše pro svobodu trpět, dát a zrádce srazit odhodlaně! A vypravujme svým dnes dětem
tu nad vše krásnou pohádku, ač tolik smutnou s počátku, jak národ úpěl v poutu kletém, leč ušel přec všem léčkám zhouby
a s Volností se čárnou snoubí – by v nich i v jejich dětech žila dál krása, sláva toho dne a srdce jejich nakypřila
jak vláha líchy úrodné! Je tolik práce kol a kol, leč dnešek buď – dnem vzpomínání. Leť za těmi náš vzdech a bol,
kdož na širé tam padli pláni, kdož v dáli mřeli rukou kata, že vlast jim byla nad vše svatá, a modlitbou plyň tichou díků
žehnání těm, kdož v dálce bili se za nás, národ zotročilý, voj nových božích bojovníků, až vyrvali nás z orla spárů!
Pryč, všední trudy, změti svárů! Dnes radost plň jen prsa tiše, zpěv, hudba zni a dětský smích, že okovů již není zlých,
že volně se a lehce dýše, a kde zmar trosek čekal tmavý, se tvoří, snuje teď a staví. A zářícími hvězdami
až zajiskří se nebe pak, k té naší hvězdě zvedněm zrak, k té dobré hvězdě nad námi, a se rtů všechněch plyň i rtíků:
Ty jasná hvězdo, sviť nám, plaň, co toužili jsme, vše se staň, a chraň nám naši Republiku!
Cookies on Poetry Cove