Pohádko naše vytoužená,
již v skutečnost náš změnil věk,
jak nevzpomněl bych tady tebe
na první stránce pohádek!
Ty nejsladší, ty nejkrásnější,
již spřádali jsme ve svých snech,
kdy řezala nás v ruce pouta
a na rty dral se hořký vzdech.
Ty čarovný sne o svobodě,
jenž hřál jsi hruď nám v mrazu běd,
jsi pravdou, a náš národ dýše
již volně, bez pout, deset let!
Co draků, oblud, vlkodlaků
zmar chtělo krásné princezny,
než překonala vše a jásot
náš pozdravil ji vítězný!
A vím, tak mnohá saň dál číhá
a mnohý ještěr v záloze,
by, volnosti, zas vzal nám tebe,
co sami rvem se uboze.
Než přece věřím: dobrá víla
vždy zpřetrhá, co zloba tká,
a nebude mít nikdy konce
ta naše luzná pohádka.
Jak v pohádce, jež konce nemá,
rok za rokem a věk a věk
tu půjde jak po úzké lávce
nesčetné stádo oveček...