Hlas zvonů zněl jak o svátku.
Snoubenci šli ku sňatku.
Duch můj při tom tkal nit jemnou,
jakobych čet’ pohádku:
Učiň tak i, milá, se mnou,
budeš jako v pozlátku!
Když ráno zazní klekání,
políbím tě do skrání
a ty ještě přivřeš oči,
k nebi vzlétneš ze spaní –
ať se svět juž jak chce točí,
zahraješ si na paní!
Dřív, než mne zrak tvůj zahlédne,
an jdu z práce o jedné,
juž ti srdce bude tlouci,
jak ty zvony v poledne:
„Pojď v objetí mé, to vroucí
prsou tvých květ pozvedne!“
V klid večera pak za znění
zvonů, zvoucích k modlení,
sepnem’ křížem ruce sobě
dnem i láskou umdleni
a snít budem’, v krátké době
že být může, co není.
Až v tom tak dotkám osnovu
žití svého ku rovu,
umíráček zazvoní mi,
zahraješ si na vdovu:
a v tu píseň, život s rýmy,
vžít se můžeš poznovu!