Padaly hvězdy. Hleděl jsem na ně
zrakem tak toužícím i teskným tak:
jako když slza skane nám maně,
jako když do hnízda spouští se pták.
Je to jak snění, okamžik pouhý:
sotva ti zasvitla hvězda, juž hasne,
ale v tu duši tvou ryjí se prouhy
jejího padání žhavé a jasné.
Jak jsem tak na Vás myslil tou chvíli,
Pravda mi šeptala, sám nevím proč, –:
Ta hvězda před chvílí? Pruh jasný, bílý?
Chceš-li ji, pro kámen do bláta skoč!