Hleďte, jak prosí!
Uvadlé ruce – na podzim listí –
sepíná s těží včera i dnes,
zkalené oči žalem vás jistí,
jak žitím vrávoral, nežli tu kles’.
Na tvrdém dláždění
v kámen se promění
koleno chvící.
A jde-li tu kdosi –
ó dejte si říci:
hleďte, jak prosí!
I on měl mládí!
V nadějích hruď mu plála též zlatem.
Kdo že by neměl pestrých snů chrám?!
Že mu kdes otec zahynul katem,
že i svou matku nepoznal sám,
může-li za to?
Kdo se s ním vadí,
že bylo klato
to jeho mládí,
že stár tu prosí,
když neměl výhon podporu přímou?! –
Nechtějte vzdorně jíti dál kolem,
hleďte, jak hladem, chvěje se zimou!
Vždyť i ti havrani, letící polem,
mají lup k pohodlí!
A on se pomodlí,
jak se jen sluší –
až, zbude-li cosi,
za svoji duši –
Hleďte, jak prosí!!...